I.
S Ankou jsme hned od začátku trénovali přivolání, naučili jsme ji sedni a lehni.
Na základní výcvik jsme začali chodit, když bylo Ance sedm měsíců. Cvičák byl ohromný – kromě toho, že jsme dopilovali poslušnost, tak se tu Anka seznámila se spoustou dalších pejsků. Se socializací neměla problémy. Je hravá a hlavně ráda běhá, takže po hodině jsme ji nechávali s několika podobně naladěnými psíky běhat po louce na cvičáku. Všeobecná spokojenost.
Ukázalo se, že Anče není bázlivá ani příliš fixovaná na páníčky. Když byly individuální cviky, při kterých jsou ostatní pejsci uvázáni u sloupků, zvědavě pozorovala, co se děje, ale nekňučela, nenaříkala ani se nesnažila hystericky překousat vodítko.
Absolvovala na jedničku.

II.
Přes prázdniny jsme si opakovali věci ze základního výcviku a na podzim se přihlásili do dalšího kurzu.
Tentokrát už jsme mířili mezi pokročilé. Tenhle kurz nás trochu potrápil. Anka sice zvládala všechny pokyny v pohodě, ale příkazy plnila jen tak mimochodem. Současně musela stihnout čmuchat, pobíhat a koukat, co kde lítá. Pozornost na psovoda rozhodně nebyla stoprocentní. Prostě jsme nebyli dost rychlí a akční a ona zvládala kromě poslechnutí povelu ještě spoustu jiných aktivit.

III.
Protože to nás i Anku bavilo, chodili jsme ještě na jeden kurz základní poslušnosti. S pamlskovníkem na prsou to šlo tentokrát zase dobře. Do dalšího kurzu už se ale nechystáme.

IV.
Po čase nám prostředí cvičáku a sobotní čmuchání s ostatními psy začalo chybět a přihlásili jsme se ještě jednou.
Tentokrát s vidinou zkoušek základní ovladatelnosti psa (ZOP). Nakonec to nedopadlo. Kurz jsme sice odchodili, ale nebyli jsme úplně spokojeni (na cvičáku změnili lektory a metody stahovák nebo dokonce ostnáč nejsou nic pro nás, takže jsme mírně rebelovali). Ke zkouškám se nakonec přihlásili jen dva psi, takže se nekonaly. A protože jsme si vědomi, že Ančí pozornost není zase tak stoprocentní, abychom si troufli jít někam jenom na zkoušky (bez předchozího seznámení s prostředím, psy, lidmi), zatím jsme to odložili.

V.
V dalších letech jsme chodili na cvičák v úzkém kroužku pejsků, kde jsme cvičili u Jiřího Ščučky a Heleny Schwarzové. Nešlo o žádný dril, ale spíš o to, aby pejsci přemýšleli a zabavili nejen tělo, ale i hlavu.

S Brebtou je to podobné.  Kromě toho, že si cvičíme doma sami, byli jsme na výcvikovém víkendu, na dvou cvičících táborech a několikrát na cvičáku. 

Kdysi jsme byli s Ankou na táboře a místní vždy po cvičení dali psy do kotců a šli na pivo. Připadalo nám to nepochopitelné – jak to že si s pejskem nehrají? Nejdou na procházku? Nechají ho samotného? Později jsme pochopili kouzlo boudičky. Pes v něm má své soukromí a klid. Po náročném programu, který bývá na společných akcích, si potřebuje odpočinout. Psovod má přitom jistotu, že pes neublíží sobě ani jiným, nic nezničí ani neuteče.
Ne že by v ní měl být stále, ale jsou situace, kdy se hodí, že to umí. Třeba když bydlíte v hotelu a psi nesmí do jídelny. Můžete samozřejmě jíst na etapy, ale také můžete psa odložit v pokoji a jít se v klidu najíst společně.

Na pobyt v přepravce je třeba psa postupně naučit. Nám boudička slouží doma jako pelíšek. Je otevřená, pes do ní může vejít a může z ní vyjít. Občas v ní najde překvapení v podobě dobroty (Brebta se to naučila velmi rychle a vždy po návratu z procházky mastí zkontrolovat boudu, jestli se něco neurodilo). Zavírání boudy jsme učili postupně. Pes v boudě něco mlsá, zavřeme, otevřeme, pochválíme. Pes po vycházce dostane najíst, usne v zavřené boudě, sotva se probudí, otevřeme, venčení… Na chvilku zavřít, (dát k tomu dobrotu), po chvíli otevřít. Dneska jsme v situaci, kdy psa můžeme v případě potřeby zavřít do klece či přepravky a pes nijak nevyšiluje. Prostě to bere, jako že má povel “odpočívej”.

Ideální je když boudička má některé strany pevné (kdo má klec, stačí přehozená deka), přitom však musí být vzdušná. Na dně boudy máme pro pohodlné ležení vetbet podložku. Ta sice vydrží pěkná jen pár prvních dní a pak působí dost nevzhledně, i když ji vyperete, ale její užitkové kvality jsou nesporné a ošuntělý vzhled převáží – pro psa je to měkké a vždy suché poležení. V létě nepoužíváme chladící podložku (z mnoha stran jsme slyšeli, že to není zdravé) – raději přehodíme na chvíli přes boudu třeba mokré prostěradlo. Klec či bouda má napáječku.

Boudička je samozřejmě i v autě, když se jede na výlet. A protože výlet je radostná událost, vztah k bedničce to (snad) utužuje.

Od května 2018 máme dva psy. Anku a Brebtu. Původně jsem plánovala, že budeme chodit venčit obě, pak jednu a pak druhou. Aby při procházce jen neřádily spolu, ale věnovaly se cvičení. Jsem nedůsledná, takže mi bylo jasné, že předsevzetí je jedna věc, ale že skutečnost se bude od plánu více či méně lišit. 

Osud to ale zařídil jinak. Anka měla úraz, operaci a rehabilitaci a původní předsevzetí se stalo nutností. Takže jsme si to zažili a teď, když už je Anče v pořádku, tak to není takový problém venčit natřikrát. Snažím se to dělat alespoň občas, aby holky (hlavně Anka, která příchodem zběsilé Brebty trochu znejistěla) měly pocit, že někdy mne na vycházce mají jen pro sebe.

Na společných vycházkách a doma při krmení hodně cvičíme. Pamlsek za výkon dostane vždy ta, která je oslovena, druhá musí počkat. Trochu v tom preferuji Anku, za prvé, že je služebně starší, za druhé, že nechá Brebtu v klidu cvičit a sama vytrvá v odložení.

Anka také nikdy nemilovala pach veterinární ordinace, ale v zásadě je laboratorní. přijde, postojí, vydrží, odejde. Ale Brebta je trochu hysterka. Trochu dost. Máme jednoho z nejhodnějších veterinářů na světě a beztak zoufale táhne pryč, sotva se k veterině přiblížíme. V ordinaci zaleze pod rentgen a tam se zodpovědně bojí. Přitom nejhorší, co se jí tam zatím dělo, bylo očkování… Brala jsem ji s sebou, i když šla na ošetření Anka. Prostě aby viděla, že se jí tam nic nestane, naopak, dostane pamlsky od pana doktora. 

Když mé laické pokusy neměly úspěch, obrátili jsme se na odbornici. Radecha Spudilová se věnuje tréninku a příprava na veterinární manipulaci je její specializací. Bohužel je covid. Takže místo příjemného osobního semináře se učíme online. Při mé nedůslednosti je to trochu komplikovanější, ale snažíme se. Naštěstí s námi má Radecha trpělivost. Zatím trénujeme zklidnění  a soustředění psa, i když se kolem něco děje. Dokonce se podařilo, že když si připravím “nebezpečný předmět” (stříkačka, lahvička, špachtlička, teploměr….) Brebta okamžitě neuteče do pelíšku, ale stojí kouká a dokonce strpí, abych tu podezřelou věc vzala do ruky.  Nejde to moc rychle, ale věřím, že i Brebta bude jednou laboratorní….
S ošetřením souvisí i stříhání drápků. Na tom pracujeme už delší dobu. Zatím to není bezmezná radost, ale v zásadě jsem schopna jí v klidu ostříhat obě přední a občas se povede i nějaký drápek na zadní… Metodiku jsem našla ve facebookové skupině Jak na drápky, kterou tímto vřele doporučuji. (leden 2021)

S rehabilitací jsme se prvně setkali, když si Anka v mládí natrhla vaz v kotníku. Tedy spíše jsme se s ní nesetkali. Protrpěli jsme tehdy šestitýdenní klidový režim, postupně začali zatěžovat a mladý pes za chvíli běhal jako “nový”. Popravdě nás nějaká rehabilitace ani nenapadla. 

Tu jsme objevili až na stará kolena, když si Anka přetrhala kolena. Tedy vazy v nich.Jenže v jedenácti letech už to není stejné jako ve třech… Anka sice byla zahojená, ale po procházkách pajdala. Vypadala  jako Rambo – nasvalený předek, téměř nijaký zadek… A postupně se připojila bolest zad – to sice Anka umně maskovala, ale zkušené oko veteřinářky Pavly ji odhalilo. Takže jsme se začali pídit, jak jí pomoci. Za cenné rady děkujeme zejména Evě Homolkové a Pavle Kadeřábkové. 

Doma jsme udělali pár opatření, abychom Ance ulehčili život: 

• Máme tři schody, ale pes po nich běží mnohokrát za den. Udělali jsme dřevěný náběh /nebo spíš sběh/ – Anka i Brebta se ho naučily báječně používat – v podstatě automaticky sbíhají jen po prkně, ani už není třeba povel. Asi je to i příjemnější. Do auta Ance pomáháme, za auta ji vyndaváme. U Brebty se snažíme o totéž :-D.
• Zahradili jsme přeskakovací okap. Prostě jsem nad ním natáhla síť a pes musí buď oběhnout dům, nebo se protáhnout pod okapem. Žádné skoky s tvrdým dopadem.
• Zahájili jsme akci “záda v teple”. Domů jsme pořídili kuličkovou matraci a podložky vetbetky. A Anka dostala obleček back on track – odráží nějak speciálně tělesné teplo díky keramickým vláknům, přitom se v něm pes nepřehřívá, může se nosit i doma. Ona si tedy úplně nemyslí, že obleček je výhra, ale nezbývá jí, než si zvyknout.

Na podzim 2018 Anka podstoupila sérii injekcí kyseliny hyaluronové a následných rehabilitačních cvičení (chůze ve vaně a poté masáž). A začali jsme pod dohledem cvičit věci, co by jí měly pomoct posílit zadní nohy. Co děláme? Couvání, chůzi bokem, překračování tyček, balanční cvičení, dřepy, protahování…. Opět jsem přemýšlela, jak to udělat, abych byla důsledná a nevynechávala (znáte to – přijedete z práce unavení, nestíháte, a máte pocit, že jedno vynechání není problém… a najednou je neděle a vy si uvědomíte, že jste v týdnu cvičili jen jednou…). Nejjednodušší řešení je cvičení místo krmení. Prostě jídlo nedostane Anka do misky zadarmo, ale odcvičí si ho. Každý den pár minut, pokaždé trochu jiné cviky. Následná masáž pak je zadarmo, tu si Anče užívá i bez pamlsků.

A s Brebtou zavádíme obdobný režim. Jen se snažím využívat toho, že je hračkový nadšenec a pamlsky střídám s hravou odměnou.

Zima 2019/2020: Anka měla mrtvici. Naštěstí se z ní zmátořila během několika dní a naplánovaná rehabilitace “na nohy” tak přišla víc než vhod. Měla jsem zabookované termíny v nejlepší dobu. Opět to vbyla série kyseliny hyaluronové + následná vana, masáž. Chodily jsme sem: https://www.psisluzbyweget.cz/. A doma stále intenzivní cvičení. Po roce je Anka celkem v pohodě. Stále cvičíme (balón, kavaletky, protahování), i když Anka nereaguje na povely (neslyší a moc nevidí), takže zbývá jen navádění pamlskem.

Kouzlo triků jsme objevili s Ankou při prvním úrazu. Když si natrhla vaz v kotníku, naordinoval pan doktor 6 (šest!!!) týdnů v klidu. Kdo má strakáče, dovede si představit, jaké to je peklo pro všechny zúčastněné. Tak tehdy jsme začali s triky. Báječným pomocníkem se stal výše zmíněný klikr. Učili jsme se věci, které jsou v praktickém životě šikovné (prohlédnu ti uši, kouknu se na zuby, dívej se mi do očí, položím před tebe pamlsek a ty si ho vezmeš až na povel…) i takové, které jsou opravdu k ničemu (vypláznu jazyk a ty ho vyplázni taky).

Protože Anku cvičení baví, v rekonvalescenci jsme pak přidali i pohybové hrátky typu – vlez nohama do bedničky, překul se, jdi slalom mezi mýma nohama, couvej, jdi bokem, … Brebta je teprve na začátku cvičící kariéry, ale zdá se, že strakáči mají talent na blbinky “v sobě”, takže kromě klasických povelů pilujeme i “čumák”, “otoč” či “přines ňufáka”.

V zimě jsme se přihlásili na klikr trénink. byl to jednodenní seminář v Sadské. Přednášela Klára Kmoníčková. Dojmy ohromné, chvíli jsme to s klikrem zkoušeli, ale nemáme na to dost trpělivosti. Klikr od té doby používáme jako doplňkovou metodu k oživení výcviku. Faktem je, že, když ho vezmeme do ruky, Anka cvičí velmi soustředěně.  Seminář nám ale přinesl ještě jednu vychytávku. Pamlskovník jsme si ušili jako kapsičku na prsa. Od té doby nejsou s pozorností problémy. Ruka psovoda je na správném místě na prsou a Anka sleduje, kdy přijde další dobrota.

Před více než rokem jsme se zařadili do skupiny těch, kdo používají elektrický výcvikový obojek. Chceme popsat, jaké s ním máme zkušenosti.

To bylo tak: V prosinci Anka zdrhla za srnami. Doma jsme šíleli 9 hodin. V lednu utekla a vrátila se po dvou hodinách. A v únoru další útěk za kočičkou – 10 hodin pryč.

Asi si umíte představit naše šílenství – běhali jsme po okolních polích, volali, objížděli přilehlé silnice a děsili se, jestli ji neuvidíme někde sraženou. Když padla noc, napsali jsme maily do okolních obcí, veterinárních ordinací, na policii…. aby informaci našli hned ráno… Když se vrátila, zase jsme vše odvolávali…

Po třetí přetekl pohár a usnesli jsme se, že TO už nechceme zažít. Východiska byla dvě. Důsledně chodit na vodítku, nebo elektrika. Vodítko sice funguje, ale přece jen to na něm není taková probíhačka. Navíc i vodítko může paničkám vypadnout z ruky…takže jsme se začali zajímat o elektrický výcvikový obojek.

Nyní ho používáme a k plné spokojenosti. Aby to tak mohlo být, postupovali jsme takto:

• • Anka byla už na počátku používání elektriky poslušná. Znala význam povelů, a když nebyla v dohledu srna, zajíc či kočka, přivolání bylo bez problémů. Byla odvolatelná i ze skupiny hrajících si psů.
  • Domluvili jsme se s výcvikářem, že k němu půjdeme na školení. Šli jsme celá rodina a poznáváním teorie obojku jsme strávili dopoledne. Abychom věděli co a jak.
  • Doma jsme si sepsali pravidla, jak přesně budeme obojek používat. Postup ležel napsaný velkými písmeny na kuchyňském stole, aby byl na očích, dokud se nám nedostal pod kůži.
  • Obojek jsme Ance začali nasazovat pokaždé, když jsme šli ven za vrátka. Zpočátku jsme ho nezapínali (asi tři týdny) a chodili na stopovačce. Aby si zvykla, že ho má, že obojek znamená vycházku a nespojila si impuls a obojek dohromady.
  • Po třech týdnech jsme vyzkoušeli, na jaký impuls Anka zareaguje. Nechali jsme jí obojek na krku, když jsme se vrátili z vycházky, ale tentokrát ho zapnuli. Když se rozvalila před krbem, zmáčkli jsme ovladač s hodnotou 0 (ze škály 20ti). Nic. Na jedničku zdvihla oči a koukla se, co se děje. Jednička je tedy výchozí signál, který používáme na nastavení jeden blesk. Na dva blesky máme trojku.
  • Následujících pár týdnů jsme chodili ven ještě s vodítkem, ale už se zapnutou elektrikou. Dohoda zněla: na vycházce přivolávat. Když nezareaguje na volání, použít jeden blesk a přitáhnout. Později přidat variantu blesk, dva blesky, přitáhnu. Tím si měla upevnit přivolání, aby o něm přestala přemýšlet, ale dělala ho prostě automaticky.
  • Postupně jsme na procházkách začali Anku občas pouštět z vodítka. Přičemž teorie používání obojku zůstala stejná.
  • Po několika dnech bez nutnosti obojek použít „konečně“ přímo před Andulou vyrazil zajíc. Přivolání ignorovala, na jedničku nereagovala, na trojku se otočila a mazala si pro pamlsek. Na několika dalších vycházkách jsme použili jedničku. Vždy vzorně přišla.
  • Při jedné společné vycházce najednou mezi pobíhajícími psy Anka nebyla. Začali jsme hledat, volat, až jsme ji uviděli na poli, jak prohání zajocha. Na volání žádná reakce, na dva blesky také ne, tak jsme zvyšovali. Byla tak vzrušená, že vůbec nereagovala. U dvanáctky najednou kvikla a mazala zpátky. 
  • Od té doby se frekvence použití elektriky ještě snížila. Odvolatelná je i od cizí kočky, která je relativně blízko a utíká…
  • Časem jsme samovolně přišli na to, že zvyšování impulsu nemá cenu, když už pes vyrazí. to už prostě nevnímá. Zasáhnout je třeba ve chvíli, kdy si teprve uvědomuje, že by mohl za zajícem vyrazit – o to víc je třeba pozorovat nejen svého psa, ale i okolí.  Prostě být připraven.
  • Dodržujeme však stále pravidlo, že za vrata se chodí s elektrikou. Prostě z principu. Když hrozí nebezpečí (místa, kde zvěř pravidelně potkáváme), beru si ovladač do ruky a dobře sleduji situaci – lepší problému předejít a přivolávat když já vidím zvěř a Anka ještě ne, případně jí poslat impuls jednoho blesku, když se teprve rozmýšlí, zda se rozeběhne či ne… Jinak je však celkem běžné, že ovladač je nezapnutý v kapse. Výhodu to má v tom, že já jsem klidnější, což se přenáší na psa.
  • Použití zvukového signálu jsme nechali pro příležitosti typu – žere něco na kompostu, válí se v chcíplé rybě či jiném voňavém potěšení. Bez jakéhokoli komentáře pípnout – pokud nepřestane se záškodnickou činností, přidat jeden větší impuls – opět bez komentáře (Páníček s tím nemá nic společného, ale ten kompost dává rány! Je lepší se od něj držet dál…). Jako by to věděla – zatím nebylo pípání třeba.

Co jsme se rozhodli dělat a nedělat:

• • Obojek máme jen a pouze na upevnění přivolání a na řešení krizové situace při počínajícím útěku. Nepoužíváme ho na učení žádných jiných povelů, na cvičáku a podobně.
  • Jeho použití je podmíněno tím, že psa vidíme (aby člověk neprásknul impuls ve chvíli, kdy se k němu vrací, ale běží někde za keřem).
  • Kromě zmíněného žraní v kompostě či válení v hnusu musí vždy být nejprve povel a teprve při průkazném neuposlechnutí impuls.
  • Nikdy nesmí přijít silný impuls bez předcházejícího slabého.
  • Před nasazením si na sobě vyzkoušíme, jak je obojek nastaven.

• Použití impulzu nevylučuje odměnu pamlskem.

Jste-li nadšení cyklisté a zároveň majitelé psa, řešíte nejspíš mnohdy problém, jak obě vášně spojit, užít si je a přitom sobě, kolu ani psu neublížit. Před časem jsme kolmo a pesmo absolvovali výlet na strakatý sraz v Tišnově u Brana, jeli jsme od Českého Brodu, takže skoro 200 kilometrů. Fotky naleznete zde (proklik).Trasu jsme zvládli za pět dní. Zde je pár zkušeností, které by se vám mohly hodit.

Pes:
Psa neberte ke kolu, když je mladší než rok. Mohli byste mu nenávratně poškodit klouby, které ještě nejsou plně vyvinuté. Zvažte také individuální zvláštnosti psa – některého běhání nesmírně baví, jiný ho má za trest. I když neumím si představit strakáče, kterého by kolo nebavilo. Anka začne lítat po zahradě hned jak nás vidí, že shromažďujeme cyklistické propriety.
Věnujte dost času postupné přípravě. Před velkým výletem pohyb u kola na krátkých trasách. Naučte psa předem dva zásadní povely „pomalu“ a „stůj“. Měl by jim skutečně rozumět a reagovat na ně.

Výbava:
Pořiďte si určitě vodicí tyč na psa. Levná stojí cca 500 korun a vydrží tak 200 kilometrů (pak určitě praskne nějaký šroub a budete nahraní, i když opravit se to dá). Nám praskla hned odpoledne, když jsme dorazili do Tišnova. Takže naštěstí ne v nejnevhodnější chvíli. Dražší tyč se dá pořídit okolo 1 500 korun a její životnost je delší. Tyč se montuje na sedlovku, vyznačuje se silnou pružinou, která zabrání tomu, aby vás pes strhl z kola, když zmerčí srnu či ve vsi za plotem psí konkurenci. Pes běhá vpravo, to je důležité zvlášť tam, kde jedete občas po silnici.
K vodící tyči patří kšíry. Pes je v tahu, kdyby vás měl vláčet na obojku, bylo by to pro něj nepříjemné a mohl by si i poškodit i páteř.
Když podnikáte dlouhé výlety (několikadenní, více než 20 kilometrové….) Měli byste pořídit vozík na psa. My jsme měli vozík na dítě, do prostoru na dětské nohy jsme dali spacáky a překryli karimatkou, aby fence nezapadávaly nohy do mezer. S trochou štěstí pořídíte použitý vozík na internetové aukci za dva až tři tisíce.
Důsledně využívejte bezpečnostní prvky – přilby, odrazky, blikačky. A to i ve dne a na krátkých trasách. Reflexní obojek či vestu dejte i psovi – nikdy nevíte, kdy se něco ulomí a pes bude na volno v místech, kde přeci jen jezdí auta.

Jízda:
Na delších trasách se osvědčil následující režim: Do kopce a po rovině pes běží vedle kola. Z kopce se veze. Je to šetrný způsob ke psím tlapkám i k cyklistově tělu (vozík sám o sobě váží cca 15 kg, a vézt ho plný a do kopce je fakticky „za trest)“. A na druhou stranu, pes by měl odpočívat. Po několika výměnách získáte cvik a stanete se mistry v přepřahání. Buďte důslední, měňte třeba po pěti minutách, jinak zhuntujete buď sebe, nebo psa. Vřele doporučuji, aby vozík vlekl nejzdatnější cyklista, naopak vodicí tyč je vhodná pro někoho, kdo není nejrychlejší. Anka mi do kopců vydatně pomáhala a cesta k Tišnovu byl první cyklovýlet, kde byl Milan utahanější než já.

Jeďte pomalu, pes by měl klusat, ne cválat. Sice to vypadá, že cval je to, po čem touží, ale to by mělo být jen drobné oživení občas. Jinak opět hrozí přetížení. Zde je na místě již zmiňovaný povel „pomalu“.

Při každém přeprahání nabídněte psovi vodu. Když bude docházet, dejte mu svou. Vy totiž chápete, že se napijete v příští vsi, pes ne. Běží dokud může, když nemůže, padne. Maximálně po dvou hodinách jízdy dělejte přestávky – procházecí a hlavně čmuchací. Nikdy jsme neměli problém, ani když jsme se zastavili na jídlo v restauraci – vždy ochotně nabídli Ančeti misku s vodou (a občas i šunčičku ?).

Trasu vybírejte uvážlivě. Větší silnice byste měli maximálně křižovat. Ale i na malých téměř zapadlých silničkách, kde potkáte jedno auto za půl dne, riskujete. Dopravní předpisy stanoví, že cyklista nesmí vést psa, hrozí mu pokuta až 2 500 korun. Držák ke kolu je z tohoto pohledu diskutabilní – cyklista psa nevede na vodítku, držák je uzpůsoben případnému tahu psa, ale pokud se ocitnete na silnici, předpis porušujete. Případné setkání s policisty řešte proto diplomaticky – můžete se vám podařit vysvětlit jim, že zařízení je bezpečné, ale také váš argument nemusí uznat. Zkoušela jsem se na podrobnosti vyptat dopravního právního experta Michala Dlaboly a jeho vyjádření bylo právě v tomto duchu: vypadá to dobře, ale předpis je předpis.

V každém případě, dvacet kilometrů po asfaltu není dobré pro psí klouby. Na druhou stranu turistické stezky jsou mnohdy obtížně průjezdné pro vozík. Když to jde, jeďte po asfaltu na okraji, aby pes běžel po trávě. V létě jezděte ráno a večer, rozpálený asfalt je peklo pro tlapky. Několikrát denně kontrolujte tlapky, mažte vazelínou (čistá vazelína se dá koupit v lékárně).

Neklaďte si velké cíle. Pes prostě vašich běžných 80 kilometrů za den neuběhne. A pokud ano, riskujete, že ho schvátíte, natrhnete vazy, ublížíte kloubům. 

Pamatujte si, že i když psa před jízdou vyvenčíte, usilovným během rozbouříte střeva a bude se mu chtít znovu. Obvykle koná hned, jak potřeba přijde. Buďte proto během prvních pěti kilometrů připraveni na opravdu náhlou zastávku. Sledujte zvíře, abyste ho najednou nevláčeli za kolem. Akce „bobek“ může přijít v kopci nebo v křižovatce, buďte na to připraveni.

Brebta má na kolo ještě čas, až dospěje. 

Strakáči jsou pro výcvik agility vhodné plemeno. Jsou velice rychlí a dobře se učí všechny prvky.
Na agility začala už během druhého výcvikového kurzu s Ankou chodit Jindra. Zvládly spolu skočky, tunel, slalom, houpačku i áčko.
Na agility se opět projevil problém s pozorností. Anka má ráda tunel, takže si ho občas proběhne v rámci parkuru jaksi navíc. Nebo se běží podívat jak majitel cvičáku startuje traktůrek.
Agility nás baví, a proto chodíme pořád dál. Anča se hodně zlepšila a pozornost už jí nedělá problém. Zvládá všechny druhy překážek – nejraději má tunely, ty probíhá i navíc.

Závodní kariéru ale neplánujeme – skáčeme si jen pro radost :o)

Brebtě jsme tunel ukázali, když jí byly 4 měsíce. Běhání tam a zpět jí přišlo fajn. Doma máme postavený krátký slalom a občas si ho pro radost (a za pamlsek samozřejmě) proběhneme. Nemám trpělivost na tuhle úžasnou akci, kterou zrealizovala Bára Štachová. Na to se koukněte, to stojí za to. Tak takhle důsledná být nedokážu, my začali na 4 tyčkách s tím, že Brebtu mírně vytlačuji tělem do správného proběhnutí. V plánu je postupně tyčky přidávat, aktuálně jsme na pěti :-D.

Anka je zkušená vodačka, Brebta si kanoi vyzkoušela v pěti měsících a zdá se, že i ona bude vodácký pes. 
Berete-li psa na vodu, pamatujte, že se mu budete muset trochu přizpůsobit. Není možné ráno hupsnout do lodi a večer vystupovat. Chce to procházku před akcí i v průběhu platby. Zvláště když není úplně slunečno, nezapomeňte na podložku pod psa – aby neseděl v mokru na dně lodi – zvíře nemůže lítat, takže snadno prochladne. Osvědčila se třeba tlustá karimatka (ale taková ta s uzavřenými póry, která nenasákne vodu). 

Neocenitelnou službu udělá také psí plovací vesta. Přijde vám to jako hloupost – pes přece umí plavat? Jenže vesta hřeje. Má držátko, za které celkem pohodlně psa spadlého do vody vytáhnete zpět do lodi. No a hlavně, když se cvaknete, je přeci jen lepší být v klidu, že psovi vesta při plavání pomůže. 

Tak vystavování opravdu není naší silnou stránkou. Anka byla do svých 11 let na výstavě třikrát. Takže popisovat co a jak na výstavě ne/dělat, k tomu fakt nejsme kompetentní. Ale víme kdo je! Ve Spolku vznikl úžasný manuál pro výstavní začátečníky. Podívejte se tady. A kdybyste “to” chtěli vyzkoušet, doporučujeme červnovou Výstavu nanečisto, ze které se stala již tradiční akce.
Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil – nakonec jsme možná i výstavní typ :-). V roce 2019 jsme absolvovali dvě spolkové výstavy. Anka získala tituly V2 a V1 BOV, Brebta má dvakrát V2 z toho jednou res. CAC. Tak si v tom výše doporučovaném manuálu můžete najít, jak jsme byli šikovní :-D.

Tenhle sport nás baví. Člověk se moc nenalítá, ale pes má zavařenou hlavu. Běhá mezi oblouky, tunely a kolem barelů. Člověk stojí ve vymezeném prostoru a pes běhá podle povelů na dálku. Tedy tak by to mělo ve výsledku vypadat, zatím k tomu s Brebtou máme daleko, ale snažíme se. Anka si toho moc neužije, povely už neslyší a zrak také slábne, když však začne skrz oblouky běhat Brebta, Anka začne opisovat a snaží se, aby si vysloužila pamlsek.