Český strakatý pes - chovatelská stanice Z Akátového hájku Základní výcvik
I.
S Ankou jsme hned od začátku trénovali přivolání, naučili jsme ji sedni a lehni.
Na základní výcvik jsme začali chodit, když bylo Ance sedm měsíců. Cvičák byl ohromný – kromě toho, že jsme dopilovali poslušnost, tak se tu Anka seznámila se spoustou dalších pejsků. Se socializací neměla problémy. Je hravá a hlavně ráda běhá, takže po hodině jsme ji nechávali s několika podobně naladěnými psíky běhat po louce na cvičáku. Všeobecná spokojenost.
Ukázalo se, že Anče není bázlivá ani příliš fixovaná na páníčky. Když byly individuální cviky, při kterých jsou ostatní pejsci uvázáni u sloupků, zvědavě pozorovala, co se děje, ale nekňučela, nenaříkala ani se nesnažila hystericky překousat vodítko.
Absolvovala na jedničku.

II.
Přes prázdniny jsme si opakovali věci ze základního výcviku a na podzim se přihlásili do dalšího kurzu.
Tentokrát už jsme mířili mezi pokročilé. Tenhle kurz nás trochu potrápil. Anka sice zvládala všechny pokyny v pohodě, ale příkazy plnila jen tak mimochodem. Současně musela stihnout čmuchat, pobíhat a koukat, co kde lítá. Pozornost na psovoda rozhodně nebyla stoprocentní. Prostě jsme nebyli dost rychlí a akční a ona zvládala kromě poslechnutí povelu ještě spoustu jiných aktivit.

III.
Protože to nás i Anku bavilo, chodili jsme ještě na jeden kurz základní poslušnosti. S pamlskovníkem na prsou to šlo tentokrát zase dobře. Do dalšího kurzu už se ale nechystáme.

IV.
Po čase nám prostředí cvičáku a sobotní čmuchání s ostatními psy začalo chybět a přihlásili jsme se ještě jednou.
Tentokrát s vidinou zkoušek základní ovladatelnosti psa (ZOP). Nakonec to nedopadlo. Kurz jsme sice odchodili, ale nebyli jsme úplně spokojeni (na cvičáku změnili lektory a metody stahovák nebo dokonce ostnáč nejsou nic pro nás, takže jsme mírně rebelovali). Ke zkouškám se nakonec přihlásili jen dva psi, takže se nekonaly. A protože jsme si vědomi, že Ančí pozornost není zase tak stoprocentní, abychom si troufli jít někam jenom na zkoušky (bez předchozího seznámení s prostředím, psy, lidmi), zatím jsme to odložili.

V.
V dalších letech jsme chodili na cvičák v úzkém kroužku pejsků, kde jsme cvičili u JIřího Ščučky a Heleny Schwarzová. Nešlo o žádný dril, ale spíš o to, aby pejci přemýšleli a zabavili nejen tělo, ale i hlavu.

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich