Český strakatý pes - chovatelská stanice Z Akátového hájku

O nás


Anku jsme si pořídili v roce 2007. Je to Anka z Luční ulice a pochází z Kolína. Takže do nového domova to neměla daleko.
O strakáčích jsme toho předem moc nevěděli. Kamarádi si pořídili štěně a to se nám moc líbilo. Přečetli jsme na internetu vše co šlo, ale beztak jsme ještě nebyli přesvědčeni. A pak jsme na výletě v Letohradu uviděli strakáče – dospěláka (Zapomněli jsme už jak se jmenuje, jen si pamatujeme, že je z Brna. Budeme rádi, když pejska někdo poznáte).
A bylo rozhodnuto. Začali jsme shánět vlastní štěně.
A vybrali jsme dobře. Anka je skvělá kamarádka i dobrý hlídač. Navíc je chytrá a rychle se učí všem novým věcem. Poslouchá téměř na slovo (to téměř je výjimka, když se na blízku vyskytne zajíc či srna, nemá na nás čas, musí čmuchat :-).


Doma má Anka k dispozici zahradu, ale když jdeme do práce, je uvnitř v domě. Bojíme se, že by dokázala přeskočit plot a proháněla se po okolních polích. A to je vzhledem k dost aktivním myslivcům dost nebezpečné.

O Ance


Jaká je Anka a jací mohou (ale nemusí) být jiní strakáči

- Má doma svůj pelíšek. Když jsme v práci, intenzivně ho přemisťuje a občas kouše. Klasické psí hračky ji ale neberou, jen když se o ně s ní taháme.


- Nesmí do ložnice, do koupelny a na gauč. Bez problémů to dodržuje. Problém máme spíš my, protože bychom se občas přece jen pomazlili, tak musíme k ní na zem :-).


- Má ráda vodu, ale jen když dosáhne na dno. Na povel k nám sice doplave i do hloubky, ale okamžitě se šťastně vrací zpět. Možná je to ale tím, že jako štěně spadla v zimě do říčky, což určitě moc příjemné nebylo.


- Bez problémů jezdí autem. Zpočátku jsme ji nechali jen nastupovat a vystupovat (v autě byla pochopitelně odměnka), pak se začalo i jezdit. A protože cílem výletu bylo vždycky něco radostného, povel „do autíčka“ patří k těm velmi oblíbeným.


- Na procházky chodíme na dlouhé kšandě (cca 10 metrů). Okolo jsou pole plná zajíců a prostě jsme si nejsme jisti, že když chytne stopu, přivolali bychom ji. K elektrickému obojku jsme se zatím neodhodlali. Ani tak se nebojíme, že by se Anka zaběhla, kdy se jí párkrát podařilo utéct (díra v plotě), vrátila se vesele do čtvrt hodiny. Strach máme z myslivců (všude kolem je lovecký revír).


- Hlídá zahradu, auto a loď. Zatím jsme ji nenaučili, že když nově příchozího schválíme, má dát pokoj. Musí si ho prostě sama očuchat. V domě i v autě je to řešitelné. Na lodi trochu problém, štěká na jednu i druhou stranu a houpe a houpe…


- Brání napadeného. Od té doby, co máme Anku, neustále se doma pošťuchujeme. Baví nás totiž, že při prvním „au au au“ přiběhne a bezpečně rozpozná, kdo je útočník. Toho se pak snaží zahnat, pomáhá tomu, komu někdo ubližuje. Když si během hry proměníme role, okamžitě se zorientuje a pomáhá zas tomu druhému.


- Miluje ořechy. Když na podzim na zahradě padají, má Anka hody. Když nepadají, chodí si na ně do košíčku v kuchyni.


- S ostatními psy se kamarádí, spokojeně si lehne i před jezevčíkem. Ale běda, když si někdo dovoluje moc, to umí i vycenit zuby a zahnat ho do správných mezí.

 

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich