Český strakatý pes - chovatelská stanice Z Akátového hájku Kolo
Jste-li nadšení cyklisté a zároveň majitelé psa, řešíte nejspíš mnohdy problém, jak obě vášně spojit, užít si je a přitom sobě, kolu ani psu neublížit. Před časem jsme kolmo a pesmo absolvovali výlet na strakatý sraz v Tišnově u Brana, jeli jsme od Českého Brodu, takže skoro 200 kilometrů. Fotky naleznete zde (proklik).Trasu jsme zvládli za pět dní. Zde je pár zkušeností, které by se vám mohly hodit.

Pes:
Psa neberte ke kolu, když je mladší než rok. Mohli byste mu nenávratně poškodit klouby, které ještě nejsou plně vyvinuté. Zvažte také individuální zvláštnosti psa – některého běhání nesmírně baví, jiný ho má za trest. I když neumím si představit strakáče, kterého by kolo nebavilo. Anka začne lítat po zahradě hned jak nás vidí, že shromažďujeme cyklistické propriety.
Věnujte dost času postupné přípravě. Před velkým výletem pohyb u kola na krátkých trasách. Naučte psa předem dva zásadní povely „pomalu“ a „stůj“. Měl by jim skutečně rozumět a reagovat na ně.

Výbava:
Pořiďte si určitě vodicí tyč na psa. Levná stojí cca 500 korun a vydrží tak 200 kilometrů (pak určitě praskne nějaký šroub a budete nahraní, i když opravit se to dá). Nám praskla hned odpoledne, když jsme dorazili do Tišnova. Takže naštěstí ne v nejnevhodnější chvíli. Dražší tyč se dá pořídit okolo 1 500 korun a její životnost je delší. Tyč se montuje na sedlovku, vyznačuje se silnou pružinou, která zabrání tomu, aby vás pes strhl z kola, když zmerčí srnu či ve vsi za plotem psí konkurenci. Pes běhá vpravo, to je důležité zvlášť tam, kde jedete občas po silnici.
K vodící tyči patří kšíry. Pes je v tahu, kdyby vás měl vláčet na obojku, bylo by to pro něj nepříjemné a mohl by si i poškodit i páteř.
Když podnikáte dlouhé výlety (několikadenní, více než 20 kilometrové….) Měli byste pořídit vozík na psa. My jsme měli vozík na dítě, do prostoru na dětské nohy jsme dali spacáky a překryli karimatkou, aby fence nezapadávaly nohy do mezer. S trochou štěstí pořídíte použitý vozík na internetové aukci za dva až tři tisíce.
Důsledně využívejte bezpečnostní prvky – přilby, odrazky, blikačky. A to i ve dne a na krátkých trasách. Reflexní obojek či vestu dejte i psovi – nikdy nevíte, kdy se něco ulomí a pes bude na volno v místech, kde přeci jen jezdí auta.

Jízda:
Na delších trasách se osvědčil následující režim: Do kopce a po rovině pes běží vedle kola. Z kopce se veze. Je to šetrný způsob ke psím tlapkám i k cyklistově tělu (vozík sám o sobě váží cca 15 kg, a vézt ho plný a do kopce je fakticky „za trest)“. A na druhou stranu, pes by měl odpočívat. Po několika výměnách získáte cvik a stanete se mistry v přepřahání. Buďte důslední, měňte třeba po pěti minutách, jinak zhuntujete buď sebe, nebo psa. Vřele doporučuji, aby vozík vlekl nejzdatnější cyklista, naopak vodicí tyč je vhodná pro někoho, kdo není nejrychlejší. Anka mi do kopců vydatně pomáhala a cesta k Tišnovu byl první cyklovýlet, kde byl Milan utahanější než já.

Jeďte pomalu, pes by měl klusat, ne cválat. Sice to vypadá, že cval je to, po čem touží, ale to by mělo být jen drobné oživení občas. Jinak opět hrozí přetížení. Zde je na místě již zmiňovaný povel „pomalu“.

Při každém přeprahání nabídněte psovi vodu. Když bude docházet, dejte mu svou. Vy totiž chápete, že se napijete v příští vsi, pes ne. Běží dokud může, když nemůže, padne. Maximálně po dvou hodinách jízdy dělejte přestávky – procházecí a hlavně čmuchací. Nikdy jsme neměli problém, ani když jsme se zastavili na jídlo v restauraci – vždy ochotně nabídli Ančeti misku s vodou (a občas i šunčičku ?).

Trasu vybírejte uvážlivě. Větší silnice byste měli maximálně křižovat. Ale i na malých téměř zapadlých silničkách, kde potkáte jedno auto za půl dne, riskujete. Dopravní předpisy stanoví, že cyklista nesmí vést psa, hrozí mu pokuta až 2 500 korun. Držák ke kolu je z tohoto pohledu diskutabilní – cyklista psa nevede na vodítku, držák je uzpůsoben případnému tahu psa, ale pokud se ocitnete na silnici, předpis porušujete. Případné setkání s policisty řešte proto diplomaticky – můžete se vám podařit vysvětlit jim, že zařízení je bezpečné, ale také váš argument nemusí uznat. Zkoušela jsem se na podrobnosti vyptat dopravního právního experta Michala Dlaboly a jeho vyjádření bylo právě v tomto duchu: vypadá to dobře, ale předpis je předpis.

V každém případě, dvacet kilometrů po asfaltu není dobré pro psí klouby. Na druhou stranu turistické stezky jsou mnohdy obtížně průjezdné pro vozík. Když to jde, jeďte po asfaltu na okraji, aby pes běžel po trávě. V létě jezděte ráno a večer, rozpálený asfalt je peklo pro tlapky. Několikrát denně kontrolujte tlapky, mažte vazelínou (čistá vazelína se dá koupit v lékárně).

Neklaďte si velké cíle. Pes prostě vašich běžných 80 kilometrů za den neuběhne. A pokud ano, riskujete, že ho schvátíte, natrhnete vazy, ublížíte kloubům.

Pamatujte si, že i když psa před jízdou vyvenčíte, usilovným během rozbouříte střeva a bude se mu chtít znovu. Obvykle koná hned, jak potřeba přijde. Buďte proto během prvních pěti kilometrů připraveni na opravdu náhlou zastávku. Sledujte zvíře, abyste ho najednou nevláčeli za kolem. Akce „bobek“ může přijít v kopci nebo v křižovatce, buďte na to připraveni.
„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich